Odpoledne po opravě duše, jsem zas sedl na kolo. Naplánoval jsem si cestu podél Záhořanského potoka. Cesta začínal ve Psárech, kde jsem musel trochu vést kolo, neboť kořeny byli moc velké na jízdu. Pak se ovšem cesta rozšířila a já uháněl po krásné cestě podél potoka. V Libři jsem objevil krásný kamenný most přes Záhořanský potok z roku 1885. Dál jsme jel po proudu potoka a užíval jsem si jízdu. Cesta tu je opravdu bezva. Široká a zpestřená spousty brody a tak to od kol jen stříkalo. Fakt super. Konec cesty byl už průjezd chatovými osadami, ale i to je krásné. Nakonec jsem se objevil v Davly na druhé straně. Po břehu Vltavy jsem se dostal až na břeh Sázavy a dojel do Píkovic tentokrát z druhé strany. Je příjemné vnímat život na břehu. Tu nějaký rybář, tu siesta na zahrádce, či galeje na záhonech. Do toho ten slunný den, nemělo to chybu. V Pikovicích jsem si zas vyšlápl do Petrova a odtud se zas vrátil k Sázavě, tady přesněji nad ní. Vyhlídka Třeštibok je opravdu úchvatná. Už několik turistů se zde kochalo a tak jsem jim chvilku pomohl. Přes Bohuliby jsme sjel do Luka pod Medníkem. Bratry Nedvědy jsme nepotkal a tak se vrátil zpět. Luka jsem opravdu zapomenutý kout světa a věřím, že tu musí byt krásně. Nakonec jsme se podél Studeného vrátil do Jílového. Ani se mi moc nechtělo, ale musím si něco nechat na příště. Už teď se zas těším.