Už několik let je nepsaným pravidlem, že se chodím podívat alespoň jednou na naší nejvyšší horu Sněžku. Letos to tedy poprvé bylo tento pátek. Chtěli jsme se hlavně podívat na polskou boudu, kterou v zimě postihla havárie (utrhla se horní část ochozu). Při výstupu jsme si pomohli trochu lanovkou. Za prvé z důvodu časového, kdy Chosé musel večer do práce a ten hlavní, protože už nejsme žádní kamzíci. Takže z Růžové hory 1398 m jsme už stoupali po svých. Ač bylo krásné počasí, potkávali jsme cestou zbylá sněhová pole. Ale to nám nevadilo, ba naopak zpestřovali jsme si zážitek a i pro fotografování je to hezčí. Za necelou hodinku jsme byli nahoře. Vítr na Sněžce docela foukal a tak žádné velké zdržování. Přeci jen to tam známe a nás zajímala dnes ta polská bouda. Většina už byla uklizená, svezená na jednu hromadu. Teď jak dlouho bude trvat rekonstrukce. U nás výstavba české boudy trvala snad 10 let. Dolů jsme to vzali řetězovou cestou po polské straně, došli ke Slezskému domu, kde je křižovatka cest z Česka a Polska. Naše dnešní tůrka pokračovala po Úpském rašeliništi na Luční boudu. Přes rašeliniště vede krásný poválový chodník. Zde jsme si také udělali přestávku. Vítr zůstal na Sněžce a tady bylo příjemné teplo a hlavně klid. Moc lidí tady totiž nebylo. Po přestávce jsme to natáhli a bez přestávky na Luční boudě a Výrovce to mašírovali dolů do Pece. Vzali jsme to přes Modrý důl, kde je jeden z úchvatných výhledů na masív Sněžky. V Peci jsme nasedli do auta a jeli k Šárce na pořádný dlabanec. Ten jsme si rozhodně zasloužili.