Už po třetí jsem se zúčastnil tradičního dálkového pochodu PRAHA – PRČICE. Ráno to stálo hodně sil, protože venku vydatně pršelo. To se moc z vyhřátého pelíšku nechtělo. Taky to pár srabíků vzdalo, ale my s Renčou vyrazili i za deště. Přeci jen jsme tvrďáci a nějakého deště se nebojíme. Navíc předpověď počasí hlásila zlepšení, tak jsme tomu věřili. Trasu jsme si vybrali ze Střezimíře, kterou jsme ještě nešli a chtěli jsme jí poznat. Na nádraží bylo vidět, že nás tvrďáků je dost a my museli vyčkat frontu na startovné. To se nám vyplatilo a my se spojili s Janou a jejími kamarády a nemuseli jsme jít sami. I když to se na tomto pochodu nestává. Společně jsme tedy vyrazili na trasu. Ta byla docela v pohodě i když jak v noci pršelo, tak se udělal pěkný bahenní rygol a my to museli brát po stranách, abychom neměli mít pětikilové boty. Zastihnul nás trochu deštík, ale nebylo to nic velkého. Dalo se to vydržet, ale přesto se pláštěnky se hodily. Cestou jsme míjeli pěknou zříceninu Starý hrad. Deštík nám nedovolil se jí více věnovat, tak jsme si jí prohlédli jen tak za pochodu. Po 15 km jsme se objevili opět ve Střezimíři. Cesta totiž udělala pěkný okruh. Trochu nás to zaskočilo, ale kdybychom se lépe dívali do mapy, věděli bychom to. Ale nějak těch 26 km ujít musíme. Kraj je tu pěkný, samý rybníček a vesničky hezky upravované. Mně se tu moc líbilo. Posledních 6 km, už davy sílily a my ve štrůdlu lidiček mířili do Prčic. Do toho nám vyšlo to slibované slunce a my měli z Prčic dvojnásobnou radost. Po 8 hodinách pochodu jsme si převzali symbolickou botičku, tentokrát žluté barvy. V cíli jsme se dlouho nezdrželi. Jen dvě fronty na pivo a na langoše. Ta druhá byla delší. Měli jsme kliku a stihli jsme opožděný vlak a hurá rovnou zpátky domů. Tento rok máme tedy splněno, v Prčicích jsme byli.